Tak často máme nutkání si o něco říct. Požádat o pomoc. Získat podporu svých blízkých. Zeptat se na něco, co nám není jasné. Dát najevo, že potřebujeme obejmout. A přesto to neuděláme.
A jsme s tou svojí žádostí nebo přáním samy. Stojíme v pomyslném koutě svého života a čekáme, že si někdo všimne, jestli náhodou něco nepotřebujeme.
Uf. Tohle je jen příklad nejrůznějších naprogramování, která nám brání si říct o cokoli, co by nás mohlo podpořit na naší cestě k hojnosti. A je jedno jestli je tou hojností myšlen čas na vytváření materiálního dostatku, hojnosti času nebo podpory a ocenění od blízkých.
Pointa je stejná.
Je to stejné jako když přijdete na návštěvu, hostitelka před vás postaví talíř plný dobrot a řekne:
„Na, vezmi si, tohle jsem připravila jen pro Tebe.“ A my? My se upejpáme. Možná ochutnáme jeden kousek. Abychom neurazily. Ale při dalším už nás napadne:
Jenže ona to řekla jasně: „Tohle jsem připravila jen pro Tebe.“ … A je na Tobě jestli si to vezmeš.
Ale záleží na Tobě, jestli se jich chopíš a řekneš si o to, co chceš, a nebo jestli se budeš upejpat.
A ano, někdy to chce odvahu. Někdy se tím, že vyjádříme své potřeby a přání nahlas jakoby svlékáme a odhalujeme svojí zranitelnost. Odkrýváme svoje slabá místa. A to je ohrožující. Zvyšujeme pravděpodobnost, že se nás druhý dotkne. Že nás zraní. Že se nám vysměje. Že o nás bude šířit nesmysly.
Ano. Ta možnost zcela jistě existuje.
Jenže stejně tak reálně je, že Ti druhý vyhoví. Že Tě podpoří. Že Ti dá prostor. Že Ti pomůže vytvořit podporující podmínky.
Máš to na dosah.
Tak nečekej, až se na to budeš cítit. Nadechni se řekni si o to, co chceš a co potřebuješ, abys ve svém životě cítila více hojnosti.
Ale otevři konečně pusu a ŘEKNI SI O TO!
A nebo ne. Nebo stůj v koutě, mlč a čekej, co na Tebe zbyde.
autor: Eva Obstová
Přeješ si
Žít v hojnosti a dostatku?
Už nemuset přemýšlet nad každým výdajem a mít dost všeho pro sebe i svou rodinu.