Stůj v koutě a čekej, jestli na Tebe zbyde
Tak často máme nutkání si o něco říct. Požádat o pomoc. Získat podporu svých blízkých. Zeptat se na něco, co nám není jasné. Dát najevo, že potřebujeme obejmout. A přesto to neuděláme.
A jsme s tou svojí žádostí nebo přáním samy. Stojíme v pomyslném koutě svého života a čekáme, že si někdo všimne, jestli náhodou něco nepotřebujeme.
- Vždyť jim to přeci musí být jasné?!
- Vždyť o tohle si snad nemusím říkat?!
- O tohle si nebudu říkat! Chci aby ho to napadlo samotného!
- Nemám nárok si říkat o pomoc.
- Když si řeknu o pomoc, budu vypadat neschopně.
- Radši si to udělám sama než se doprošovat.
- To je trapný, co si o mně bude myslet.
- O pomoc a podporu žádají jen slaboši.
- Musím jim dokázat, že to zvládnu sama.
Uf. Tohle je jen příklad nejrůznějších naprogramování, která nám brání si říct o cokoli, co by nás mohlo podpořit na naší cestě k hojnosti. A je jedno jestli je tou hojností myšlen čas na vytváření materiálního dostatku, hojnosti času nebo podpory a ocenění od blízkých.
Pointa je stejná.
Když si o ní neřeknu a neotevřu se jí, zavírám si tak možnost mít víc.
Je to stejné jako když přijdete na návštěvu, hostitelka před vás postaví talíř plný dobrot a řekne:
„Na, vezmi si, tohle jsem připravila jen pro Tebe.“ A my? My se upejpáme. Možná ochutnáme jeden kousek. Abychom neurazily. Ale při dalším už nás napadne:
- „Přeci to nesním všechno.“
- „Budu vypadat nenažraně.“
- „Co si o mně bude myslet?“
- „Nemůžu si dovolit se tady cpát.“
Jenže ona to řekla jasně: „Tohle jsem připravila jen pro Tebe.“ … A je na Tobě jestli si to vezmeš.
Ty možnosti tu pro Tebe jsou.
Ale záleží na Tobě, jestli se jich chopíš a řekneš si o to, co chceš, a nebo jestli se budeš upejpat.
A ano, někdy to chce odvahu. Někdy se tím, že vyjádříme své potřeby a přání nahlas jakoby svlékáme a odhalujeme svojí zranitelnost. Odkrýváme svoje slabá místa. A to je ohrožující. Zvyšujeme pravděpodobnost, že se nás druhý dotkne. Že nás zraní. Že se nám vysměje. Že o nás bude šířit nesmysly.
Ano. Ta možnost zcela jistě existuje.
To riziko je reálné.
Jenže stejně tak reálně je, že Ti druhý vyhoví. Že Tě podpoří. Že Ti dá prostor. Že Ti pomůže vytvořit podporující podmínky.
Máš to na dosah.
Tak nečekej, až se na to budeš cítit. Nadechni se řekni si o to, co chceš a co potřebuješ, abys ve svém životě cítila více hojnosti.
- Ano. Možná se Ti bude klepat hlas.
- Ano. Bude to možná znít kostrbatě.
- Ano. Možná u toho zrudneš.
Ale otevři konečně pusu a ŘEKNI SI O TO!
A nebo ne. Nebo stůj v koutě, mlč a čekej, co na Tebe zbyde.
autor: Eva Obstová
Přeješ si
Žít v hojnosti a dostatku?
Už nemuset přemýšlet nad každým výdajem a mít dost všeho pro sebe i svou rodinu.
Když necháš starou realitu za sebou a nová ještě neexistuje
Představ si, že jsi na hodně dlouhém mostě, ze starého břehu za…
