Dávej si pozor na jazyk!

Možná jste to také jako děti slyšely často. Já, jakožto upovídaná extrovertní holka tedy ano.

Dávej si pozor na jazyk!

nebo obměny této věty: „nebuď hubatá, pozor na pusu“

A skutečně s věkem člověk pozná, že ne každou myšlenku, musí hned pouštět mezi lidi:). Ne každá myšlenka stojí vůbec za to, aby byla artikulována (někdy je skutečně mlčeti zlato).

Co mi nikdo neřekl, je že si mám dávat hlavně pozor, jakým způsobem mluvím sama k sobě. Každý z nás totiž provozuje dva typy řeči: směrem ven k druhým lidem a směrem dovnitř čili k sobě.

Ač ten druhý typ je soukromý, neznamená to, že na něm nezáleží. Se sebou vedeme mnoho dialogů. Bohužel většina z nich by byla nepublikovatelná:) . Proč to není jedno, když to nikdo neví?

Způsob, jakým mluvíme sami k sobě přímo odráží to, jak se sebou zacházíme.

Znám spoustu žen, které říkají, že se mají rády, odměňují se, pracují na sobě. Když pak nastane situace, že udělaly nějakou chybu, zahrnují se sprchou nadávek a výčitek. A to jsou lidé, kteří by každého jiného chlácholili! Je opravdu s podivem, kolik pochopení máme pro každého jiného člověka. Každého kromě sebe!

Týkalo se to donedávna i mě. A to už jsem spoustu let na vlně pozitivního myšlení. „ A co si mám jako proboha říkat, když jsem to tak zvorala?“ Naučila jsem se chytit a říct si to, co bych řekla buďto své kamarádce nebo dceři. Tak rozhodně bych jim neřekla „jsi blbá, že to dál nejde“, ale něco ve smyslu, že TO se stát může každému, příště bude líp anebo že všechno zlé je přeci jistě pro něco dobré:).

Pozor, neuděluje se žádná výjimka typu „mluvím se sebou hezky, pokud je všechno dobře“. Mluvit k sobě s pochopením a láskou k sobě musím vždy a nejvíc, když se něco (špatného) děje. To je právě bod, když potřebuji nejvíce podpory. A co když jsem to vážně hodně zvorala? Prostě vyvodit důsledky pro příště a držet se jich. Vždyť chybami se člověk učí.

Jak to vše souvisí s tématem bohatství? Hodně. To jak k sobě mluvím, odráží to, jak se sebou skutečně zacházím. Druzí to cítí a chovají se podle toho. Pochopitelně tak zvyšuji svůj dobrý pocit a sebejistotu, která mi umožňuje se za sebe postavit i pokud se týká peněz. Nehledě na to, že mít ze sebe dobrý pocit je také bohatství.

Nikdy není hotovo,

člověk se pořád učí. Většinou nepřeklikneme z jednoho modu do druhého, je to o konzistenci, o chycení se, o vůli pokračovat i tam kde jsme mysleli, že je vyřešeno.

Já byla během psaní tohoto tématu vystavena zkoušce. Při vyjíždění z parkovací garáže, jsem odřela (odřela je eufemismus!) auto i na sebe rekordním způsobem. Jsem naučena, že se nezahrnuji nadávkami. Nicméně slovo BLBÁ, klikalo na pozadí všech mých myšlenek a přebíjelo mé snahy o usměrnění. Šla jsem tedy do vnitřního dialogu: „Ne, ty nejsi blbá. Parkování je prostě tvoje slabost“ a ještě pokus „to se přeci může stát každému“ a moje hlava na mně vnitřně řve „to se stává jenom tobě, jsi blbá“…..

Bylo mi jasné, že ihned vnitřního kritika nepřesvědčím. Bylo mi jasné, že jsem vybočila z mého nabytého pásma dobrého zacházení se sebou. Chtěla jsem se vybrečet a chtěla jsem být politována. A v tom přišel klik, já chci, aby mně někdo litoval! Uvědomila jsem si, že někoho najít hned dost rychle bude problém a tak jsem se programově politovala sama. Pár slziček a volný průběh tomu jaký jsem chudák, jezdit s tímhle velkým autem, které se neparkuje samo a navíc mně NIKDO nepochopí. A hle, jako kouzlem, kritik utichl. Jako když něco vyvede malé dítě a místo nadávek ho politujeme. Zas mi bylo dobře.

P.S. Možná je v každém velkém kritikovi, hlavně velký kus chudáka:).